První kapitola existence VOMITORY se sice završila už na samém konci roku 2013, nicméně i poté bylo o Švédech poměrně často slyšet. Tu se jednalo o žánrově spřízněný projekt CUT UP (zformovaný dvěma ex-členy Erikem Rundqvistem a Tobiasem Gustafssonem), tam zase o vzpomínkový set na Summer Breeze v létě roku 2017. Od dalšího roku už bylo kvarteto oficiálně zpět mezi živými, zvesela se koncertovalo, nicméně to nejdůležitější, tedy deváté řadové album, ne a ne přijít. Čas však musí uzrát, stejně jako ve sklepích na Hodonínsku, kde kyše to nejkvalitnější zelé. Milovníci pravého švédského chrastění se vytoužené odměny dočkali až po pěti letech, kdy na křídlech pro VOMITORY tradičního labelu Metal Blade Records vyšlo "All Heads Are Gonna Roll".
Osobně jsem z novinky jako první slyšel položku "Raped, Strangled, Sodomized, Dead", a to na výročním zasedání vedení našeho magazínu, tohoto roku se konajícího kdesi v lesích šumavského podhůří. Přiznám se, že tato na poměry seveřanů až podezřele hitová skladba, mě nedokázala na sto procent přesvědčit, že jejími autory mohou být pouze a jen VOMITORY. Kýžený pocit jistoty a bezpečnou identifikaci kapely pod zneklidňujícím drobnohledem kolegů naštěstí přinesla až klasická houpačka v "Dead Man Stalking", která je pro Švédy naprosto typická (slyš v čase 0:39). Nutno podotknout, že mě tento moment na poslední chvíli zachránil death metalovou průkazku, jinak bych ji musel okamžitě odevzdat na oblastním ředitelství, po dlouhých jedenadvaceti letech u Metalopolis podat výpověď a následně hledat nové zaměstnání na Plzeňsku za minimální mzdu a s kvantem nezaplacených přesčasů.
Podobně líbivou skladbu jako je "Raped, Strangled, Sodomized, Dead" však už v tracklistu nenaleznete (ano, jistě, je zde ještě refrén "Dead World"), prostor naopak dostávají kratší a říznější kousky typu "Decrowned" nebo "Disciples Of The Damned", které odkazují na pozdní devadesátky nebo začátek nového milénia, kdy VOMITORY zažívali své nejlepší období. Jedním dechem je však třeba dodat, že oproti těm z "Revelation Nausea", "Primal Massacre" nebo "Blood Rapture" působí lehce schematicky a předvídatelně. Ukázkovým příkladem oné ohrannosti je zejména "Dead Man Stalking", čistě vycpávková skladba, kde se dá s velkou úspěšností odhadovat, co se asi tak bude v následujících okamžicích dít. Osobně jsem od karlstadské sestavy očekával více pestrosti v delších kompozicích, jež přeci jen nabízejí více prostoru pohrát si s dramaturgií či posluchače zaskočit nějakým tím překvapivým momentem. Na předchozí "Opus Mortis XIII" to fungovalo výtečně a výsledkem byla asi nejvíce pestrá kolekce kariéry VOMITORY. Na novince se tento prostor podařil využít jen zčásti, a to zejména v závěrečné ukolébavce "Beg For Death".
Co VOMITORY naopak nikdy nechybělo (a nechybí ani tentokrát) je živelný, nespoutaný drive. S výjimkou Petera Östlunda jsou Švédové všichni staří kozáci, kteří statečně atakují padesátku (nebo už tuto magickou hranici dokonce stihli překročit), a přesto hrají stejně energicky, jako hráli v polovině devadesátých let. Tady je jasně vidět, že za vitalitou ve středním věku musíme hledat pouze a jen pravý chrastivý švédský death metal, nikoli kvalitní spánek, mladou milenku či dostatek čerstvé zeleniny. Pravda, snad jen Erik Rundqvist nám za mikrofonem trochu uvadl, jeho growling už bohužel není tak dominantní a zapadlými kobkami nerezonuje tak mohutně jako kdykoli v minulosti.
"All Heads Are Gonna Roll" představuje slušný comeback, jenž vzbuzuje potěšení, ale už jaksi nedokáže vyvolat pocity bezbřehého nadšení. Standardní kolekce s několika highlighty, ale i několika místy, která jsou na poměry VOMITORY až příliš hluchá. I tak se jedná o nahrávku, která jednoznačně ční nad severskou death metalovou normou.